Lampion a přání 5. díl

20. května 2015 v 21:13 | Veselá pesimistka |  Lampión a přání

Sakra! Kde to jsem? Au moje hlava! Nechápavě mžourám očima kolem sebe. Ty stěny a obrázky nepoznávám. Povlečení taky není moje! Otočím se a uvidím spícího Toma. No co to sakra...! Já jsem s ním něco měla?!
Jediný co si pamatuju je, že jsem šla do toho klubu pro svůj mobil a Tom mě pozval na drink. Potom jsme tancovali a potom...? Potom nevim! Ježiši no to je ostuda! Já se vyspím s klukem, kterého vůbec neznám. Jsem hrozná! HROZNÁ!

"Ahoj," klidně šeptne chraplavým, rozespalým hlasem Tom, jako by se nechumelilo.
"A...ahoj," vykoktám a přitom zjistím, že jsem jenom ve spodním prádle! Rychle si k sobě přitáhnu deku a pomalu mi začínají hořet tváře - určitě jsem rudá jako rak!
Zasměje se a řekne: "Neboj, nic nebylo, jestli o tom přemýšlíš."
"Ne...nebylo?" zeptám se nejistě roztřeseným hlasem.
"Nebylo. Hned jak jsi se dostala do postele, jsi usnula," usměje se.
"A proč jsem to..." jak to mám sakra jenom říct?
"Co jsi proč?" uchcechtne se.
"No...jako...kde mám oblečení," znova zrudnu.
"No hodil jsem ho do pračky," pokrčí rameny.
"Cože? Proč?" nechápavě na něj koukám.
"No...ehm...moc ti to prostě nesedlo," soucitně se na mě koukne.
"Pane Bože....," chytnu se za hlavu. Tak já se před ním nejen opiju, ale i pozvracím! No to jsem se vážně ukázala!
"Ale to je v pohodě. Každý to jednou zažil," pohladí mě po nahém rameni. Trochu ucuknu a zase je tady ten pocit...
"No...no a v čem teď půjdu domů?" vyhrknu najednou zděšeně, když mi to dojde.
"No to mě nenapadlo. Ale tak půjčim ti něco svého a můžu tě odvést autem, pokud teda už víš cestu," zasměje se.
"Jak jestli už vím cestu?" nechápavě se zeptám, protože nevím o čem to mluví.
"No včera jsi si totiž nemohla vzpomenout," snaží se držet, ale vyprskne smíchy.
"Aha," uchcechtnu se taky a atmosféra se trochu uvolní.
"No tak já ti přinesu nějaké věci. Támhle je koupelna," ukáže na protější dveře,"takže se můžeš v pohodě osprchovat a já zatím něco udělá k snídani."
Kývnu a chytnu ho za ruku s slovy: "Tome počkej. Já...já ti děkuju, ale neřekneš to nikomu...viď?"
"Neboj," věnuje mi jeden z úsměvů a svými prsty mi přejede po těch mých. Potom se zvedne a mně se poskytne pohled na jeho vypracovanou postavu, zakrytou pouhým kusem látky - boxerkami.


Sprcha mi vážně bodla. Cítím se teď celkem v pohodě, hlava už trochu méně bolí a na to co jsem včera vyváděla, se už ani nesnažím přijít. Na umyvadle mám vyskládané oblečení, které mi půjčil. Černé značkové tepláky a bílé triko s krásnou vůní. Převleču se a potom se přesunu do obýváku, který je spojený s kuchyní. Cítím vůni kávy a nějakého bylinkového čaje.

"Vypij to," podá mi sklenici vody s nějakým šumákem a já ho poslechnu.
"Co si dáš k snídani? Vajíčka asi ne co?" ušklíbne se na mě.
"Bude mi stačit suchej rohlík," zasměju se a na vajíčka ani nekoukám, protože by to nemuselo dopadnout dobře.
"Ale přece ti nedám jenom rohlík," zasměje se a nakonec mi podává rohlík s nějakým salámem.
"No já vím, nic extra to neni, ale co by jsi taky chtěla od kluka, který bydlí sám," pokrčí rameny a opět mi věnuje svůj úsměv. Umí se někdy naštvat? Uvažuji v duchu a potom si vzpomenu na to, jak křičel do telefonu v parku - je fakt, že tam zněl trochu strašidelně. Ale co hlavně že nekřičí na mě...

"Sám? Ty nebydlíš s..." navážu na jeho předchozí větu, ale uvědomím si, že vlastně nevím, jak se ta holka jmenuje.
"Miou," zasměje se a odpoví mi: "Nebydlíme spolu, vlastně já bych nás dva ani nenazýval párem. Nemyslím si, že spolu chodíme, i když ona si to možná myslí."
No teda...on se s ní líbá a říká, že s ní nechodí? To musí být pěkný proutník!
"Aha to je zvláštní," řeknu stroze se zamračeným čelem.
"Jak pro koho," pokrčí rameny, ale tentokrát se neusmívá a má ve tváři neutrální výraz, ze kterého nemůžu nic vyčíst.

Potom se náš rozhovor už moc nevyvijí a tak jen sedím, jím ten rohlík a přisrkávám k tomu tu vodu. On stojí opřený o kuchyňskou linku s hrnečkem kafe v ruce.

"No a co ty?" zeptá se najednou.
"Co já?" nechápavě se zeptám.
"No máš někoho, nebo ne?"
"No mám, ale je to složitý..." odpovím opět stroze, protože Tom není člověk, se kterým bych chtěla řešit svůj vztah se Sebastianem.
"Aha...A jsi s ním dlouho?" znovu vyzvídá, ale pořád má v obličeji ten nečitelný výraz.
"Jo," polknu sousto. Tenhle rozhovor vážně není moc příjemný.
"Je tvůj první?" vypadne z něj další otázka.
"To je už hodně osobní, nemyslíš?" ohraním se, protože je to vážně nepříjemné.
"Nemyslim. Už jsme spolu spali, tak bych to chtěl vědět. Na to mám snad právo, ne?" argumentuje s naprosto kamenným výrazem ve tváři a já najednou ztuhnu a civím na něj jako péro z gauče.
"Co...co...vždyť jsi...," nejsem schopná říct správně větu, jak jsem z toho, co řekl, mimo.
Chvíli se na mě dívá a potom vyprskne smíchy. "Dělám si srandu," směje se tak, až se z toho ohýbá v zádech.
"Kdyby jsi se viděla," pořád se směje.
"No jo," zasměju se taky, ale rozhodně ne tolik jako on, ale atmosféra se tím opět uvolnila.

Rodiče...bleskne mi najednou hlavou. Ježiši! Vždyť oni neví kde jsem! Měla jsme být venku jenom dvě hodiny...
"Prosim tě, kde mám mobil?" rychle vyskočím ze židle.
"Počkej, já ti ho přinesu," kývne na mě a zachvíli se vrací z ložnice i s mobilem.
Nojo dvacet zmeškaný hovorů a deset smsek. Jedna je i od...Sebastiana?! Rychle napíšu rodičům sms, že jsem v pořádku.
"Tome, nemohl by jsi mě, prosím, vzít domů už teď? Rodiče nevěděli celou noc, kde jsem. Určitě jsou strachy bez sebe," kouknu na něj smutně očima, protože vím, že tímhle jsem rodiče určitě hodně naštvala a doma mě tak nečeká nic příznivého.
"Jasně, když tak pěkně prosíš. Ale jsi přece dospělá ne, nemusíš říkat kdy přijdeš. Nebo ti ještě nebylo 18?" vykulí na mě oči.
"Bylo," zasměju se.
"No už jsem se lekl," uchechtne se a vezme si klíčky od auta.
"Počkej a co moje oblečení?" napadne mě najednou.
Chvíli mlčí a přemýšlí, až nakonec řekne:"Tak se tady někdy stav a já ti ho dám."
"Když mě je blbý, že mi budeš prát moje oblečení," zase trochu zrudnu.
"Prosim tě, neblbni a pojď už, nebo budeš mít zaracha," rýpne si do mě.
"No jo," řeknu trochu naštvaně. Já si přece můžu dělat co chci, ale beru ohledy na své rodiče. Ale nemusím je poslouchat. Že ne?

Jeho auto je celkem hezké. Takové velké, černé s různou elektronikou a kůží pokrytými sedačkami. Zajímalo by mě, kde na to vzal peníze. Celkově si žije na svůj věk v celkem luxusním bytě se slušným zařízením. No možná má nějakou dobrou práci nebo studuje? Nevím...

Chvíli ho naviguju, až se ocitneme před naším domem.
"Tak děkuju za pomoc," usměju se.
"Není zač, ale nějakou doměnu by to možná chtělo," zazubí se na mě provokativně.
"No já tady moc nepeněz nemám, tak ti je donesu, až si přijdu pro oblečení, jo?" kývnu na něj.
"Já ale nemyslel peníze," začne se zase uchechtávat.
"Aha...tak...tak co?" nechápavě na něj kouknu a on svým ukazováčkem ukáže na svou tvář.
"No...já...ehm," začnu koktat a on se mi začne smát.
"No tak bude to?" zavelí se smíchem.
Taky se zasměju a nakonec mu dám krátkou pusu na tvář a opět okamžitě zrudnu. Podívám se mu do tváře, on se na mě krásně usměje a v mém těle se probouzí drobní motýli, kteří mě svými křídly lehtají v podbřišku.
"Tak...tak děkuju," zase začnu koktat a můj pohled se obrátí směrem k našim vchodovým dveřím. To je...SEBASTIAN!

Pokračování příště...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama