Lampion a přání 4. díl

19. května 2015 v 21:24 | Veselá pesimistka |  Lampión a přání

Najednou mě z mého rozplývání se nad Tomem vyruší nějaké přiblblé chychotání. A už za chvíli spatřím podnět onoho pazvuku.

"Jé čau kluci," vykřikne nadšeně jedna z holek. A skočí do náruče Mikovi. Je to taková ta typická blondýna - vysoká, hubená, krásné rovné a dlouhé vlasy, žádné špeky - prostě ta holka, která se nebojí vzít si minisukni, uplé tílko s výstřihem (i když prsa zase až tak velká nemá) a vyrazit takhle ven mezi lidi. Její kamarádka byla stejného rázu jen s tím rozdílem, že měla bronzovější pokožku a byla bruneta s vlnitými vlasy asi do půlky zad. Ale její oblečení bylo stejného stylu stejně jako chování.

Cítím se mezi nimi vážně divně. Moje vlasy nejsou ani blonďaté ale ani hnědé, je to taková ta sláma. Navíc nejsou ani rovné a ani vlnité, jen tak různě trčí. Moje oblečení značně také pokulhává, zdaleka nevypadá jako jejich. Určitě mají všechno značkové, sledují nejnovější módu a snaží se s ní držet krok. No ale já mám obyčejné džíny, bílé tílko a lehký světřík. A o botách už vůbec nemluvím, nechápu jak mohou na těch podpatcích vydržet! Já je měla pouze jednou a to na svém maturáku a po nástupu jsem je už vážně musela sundat.

"Ahoj kočko," zasměje se Mike a lípne jí pusu na tvář. Druhá se ovšem neobtěžuje s žádným pozdravem a rovnou zacpe Tomovi pusu jazykem - no super. Teď se tu vážně cítím jako páté kolo u vozu, stejně tak se nejspíš cítí i Lukas, který na mě koutkem oka pokukuje, ale já mu rychle věnuju jeden z mých vražedných pohledů, který mu jasně řekne NE. Je pravda, že jsem počítala s tím, že tady budu navíc, ale že by to mohlo být až tak trapné, to jsem nečekala. Co mám dělat? Oni se tu cicmají, Lukas raději odešel se slovy, že půjde napřed, a já mám na ně koukat? Trochu tedy odstoupím, vyndám si mobil a předstírám, že tam něco hledám, ale ve skutečnosti se snažím, abych nebyla jako tvrdé y mezi nimi.

"Jdeme do Caribicu!" vykřikne bruneta a blondýna se začne opět hrozně hihňat - nejspíš si ani nevšimli, že tady jsem.
"Jasně!" přitákává jí Mike.
"Jo, já si jen potřebuju něco vyřídit," řekne Tom, "ale jděte napřed, já vás doženu," řekne jim Tom a tak Mike i obě holky odcházejí a já tam stále stojím jako tvrdé y, protože nevím jestli mám jít s nimi, nebo pryč. Ta druhá varianta mi přijde lepší a tak se otočím a pomalu odcházím.


"Viktorie," zavolá na mě Tom.
"Ano?" otočím se zpět na Toma s otazníky v očích - co po mně chce?!
"Ty s náma nepůjdeš?" nechápavě na mě koukne.
"Ne," odpovím stroze.
"Proč ne, byla by to zábava," usměje se na mě.
"No to určitě," odfrknu naštvaně.
"Ale no tak, z Mika si nic nedělej. On je prostě takovej, rozmazlenej jedináček, tak ho neber tak vážně," mrkne na mě se smíchem.
"Hm...ale raději prostě půjdu domů," vykroutím se z toho, protože nevím co víc, bych mu na jeho argument měla říct.
"No dobře, jak chceš," kývne na mě a začne si šmátrat po kapsách a zakleje: "Sakra!"
"Co je?" zvědavě se zeptám.
"Ale zapomněl jsem si mobil doma a potřebuju někomu zavolat. No nic, prostě to počká," pokrčí rameny.
"Tak si půjč můj," podám mu svůj mobil s úsměvem.
"Fakt? Tak děkuju!" věnuje mi úsměv a začne vyťukávat číslo na mém smart phonu.

Telefonuje už snad deset minut a je někde v tom parku, sice ho nevidím, ale slyším ho. Netrpělivě čekám na tom stejném místě, kde jsem byla již od samého začátku. Najednou uslyším nějaké nadávání a asi i trochu tlumené křičení, ale z ničeho nic to utichne - asi už dotelefonoval. Čekám, že každou chvíli už přijde, ale pořád nic. Nakonec teda jdu do toho parku, abych ho našla - má přece můj mobil! - , ale nikde není. No to je vážně super! Tak on odešel bůhví kam s MÝM mobilem!

Fajn, nejspíš šel do toho Caribi...Cabri nebo jak to říkali ty holky. Tak se někoho prostě zeptám, ale koho? Nikdo tady není a já tohle město vůbec neznám! Vydám se proto směrem, kterým šel Mike s těma holkama. Naštěstí po cestě potkám nějakou holku, která vypadá celkem mile a poradí mi, kudy se dostanu do toho Caribicu (tak se to jmenuje správně). Chvíli i přes její rady bloudím, ale nakonec uvidím neonový nápis onoho klubu, a tak vstoupím.

Teda nikdy jsem v takovém klubu nebyla. S Lily jsem chodily spíš jenom na kafe nebo na víno do různých kaváren a Sebastian tyhle akce neměl rád, takže jsem "párty" zažila jenom na maturáku. Tohle je ale úplně něco jiného - je tady spousta disco koulí a světel, dva velké bary nabízející desítky druhů alkoholu a uprostřed je dj se svým pultem. Zábava je tu v plném proudu, na tanečním parketě je dost těsno a nikde nevidím Toma ani Mika s holkami. Vydám se skrz ten dav roztančených lidí, ale stále je nevidím. Nakonec se dostanu k nějakým boxům, kde jsou sedačky pro několik lidí a dál mžourám (ten kouř je fakt hrozný!) okolo. Támhle je! Konečně uvidím Tomova záda a rychle k němu běžím, aby se mi někam zase neztratil.

"Dáš mi, prosím tě, můj mobil?!" řeknu naštvaně. On se na mě zmateně otočí a chvíli na mě kouká.
"Říkala jsi něco?" vypadne z něj nakonec.
"Dáš - mi - můj- mobil?!" zakřičím sekaně slova, protože přes ten kravál není nic slyšet.
"Ježiši, promiň! Já jsem si ho automaticky dal do kapsy a šel," okamžitě vyndá mobil a vrátí mi ho.
"V pohodě," uklidním se, když mám v ruce svůj mobil a věnuju mu úsměv, protože vypadá, že ho to fakt mrzí.
"Tak já tě alespoň na něco pozvu, když už jsi sem za mnou musela jít," zasměje se a vezme mě kolem ramen, což mě trochu vykolejí, protože jsem tohle chování vážně nečekala.
"Ale já jsem nešla za tebou. Šla jsem si pro svůj mobil," ohraním se.
"Jasně," mrkne na mě, " proč by jsi sem jinak taky chodila, že jo?" začne se smát. Co tím myslí? Naznačuje snad něco? Vždyť se mi nelíbí! Mám Sebastiana - snažím si sama sobě vsugerovat tyto věci, ale cítím, že tak úplně jedno mi není, i když ho znám sotva pár minut nebo už snad i hodinu?

Z toho mého rozhození si ani nevšimnu, že už jsme u baru. Tom mi najednou mává lístkem před očima.
"Haloo...Tak co si dáš?" dá mi do ruky lístek, kde je opravdu široká nabídka různých míchaných nápojů, vín ale i tvrdého alkoholu.
"Hmmm, já nevím, nechám to na tobě," vykroutím se z toho, protože jsem podobné drinky nikdy nepila, takže ani nevím, jak to chutná.
"To mi tak věříš, jo? No tak dobře," začne se smát a odejde kousek dál k muži za barem a sdělí mu objednávku.
"Tak co jsi mi objednal?" optám se zvědavě.
"Nebuď zvědavá budeš brzy stará," popíchne mě se smíchem a roztomile přitom krčí nos. Rychle mě chytne za ruku, z čehož jsem už vážně mimo úplně.
"Jdeme si zatancovat ne? Stejně dlouho trvá, než ten drink připraví," oznámí mi a už mě táhne na parket - no co alespoň z něj něco dostanu.
"Kde máš vlastně svojí holku, měl by jsi tancovat spíš s ní ne?" řeknu trochu rýpavým tónem, ale s Tomem to nic neudělá a úplně klidně mi odpoví: "Nemusím s ní být přece 24 hodin denně ne?" Usměje se, chytne mě kolem ramen a kolíbá se mnou v rytmu hudby.
"Ne to ne," řeknu a trochu se zastydím nad tím, že moje představa o vztahu je jiná jako vlastně všechny věci. Asi sem vážně nepatřím...

"A proč jsi vlastně hned z toho parku odešel? To jsi na mě takhle zapomněl?" řeknu trochu s nadsázkou ve snaze nevypadat tak trapně. Jemu se ale tato otázka moc nelíbí, protože se celkem zamračí a pustí má ramena ze sevření jeho dlaní, ale nakonec mi odpoví: "Ale ne, jenom jsem řešil hrozně důležitou věc a je to strašně komplikovaný, víš."
Dojde mi, že o tom mluvit nechce, a proto se do toho dál nepletu a jen se na něj usměju a kývnu.

_________________________________
O hodinu později

Bože co to bylo za pití?! Taková malá sklenka a já jsem z ní úplně hotová. Motá se mi hlava, jako bych byla na nějaké pouťové atrakci. Nohy se mi pletou a je mi divně od žaludku. Proto raději jenom sedím s hlavou opřenou o stůl, protože nevím jak by to dopadlo, kdybych vstala.

"Viktorie," zvedne mi hlavu ze stolu Tom. Ale já neodpovím a jenom dál koukám do země.
"Ty jsi snad nikdy nepila ne?" zasměje se a sedne si vedle mě. Zvedne mi hlavu a urovná mi vlasy.
"Pila. Víno," řeknu nějakým divným hlubokým hlasem. Tom se tomu jenom zasměje a dál se na mě dívá.
"Tím se to vysvětluje," kývne,"chceš přinést alespoň nějakou vodu nebo colu?" optá se mě. On se zajímá o to, jestli něco nepotřebuju - no to jsem to dopracovala. Nějaký normální člověk a já se před ním hned takhle opiju!
"Hej Viktorie, neusínej!" dloubne do mě prstem.
"Ale já nespim...Já pře...přemýšlim!" snažím se to říct vážným tónem, což se mi ale moc nepodaří.
"No jasně," zasměje se mi, "víš co, já tě odvedu domů jo. Cestu domů si snad pamatuješ ne?"
"Ne, bydlim tu tři dny," uchechtnu se skoro stejně jako ty dvě pipiny.
"Aha...no to nám celkem kompilkuje situaci," podrbe se na hlavě, "tak půjdeš ke mně."
"A ty nemáš doma rodiče?" no to je vážně odpověď! On mě chce vzít k sobě pro mě úplně cizí kluk a já místo abych odmítla, se ho zeptám, jestli nemá doma rodiče!
"Mám svůj byt," usměje se.
"Aha," škytnu a pomáhá mi vstát. Nojo já věděla, že ve stoje to bude ještě horší! A ježiši! Můj žaludek asi taky nesouhlasí s touto změnou polohy, ale naštěstí se mi ho podaří udržet.

Nakonec jsme se zdárně dostali ven přes ten houf lidí a já se tak můžu místo kouře nadýchat čerstvého vzduchu, který mi alespoň trochu pomůže. Tom mě neustále podpírá, čehož si vlastně už ani moc nevšímám, i když ještě před pár destíkami minut mi každý jeho dotyk přivodil dávku stavu "jsem mimo".
"Tak pojď, bydlím támhle v tom paneláku," ukáže na konec téhle ulice. Já jen kývnu a mlčky jdu.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama