Lampion a přání 3. díl

18. května 2015 v 18:48 | Veselá pesimistka |  Lampión a přání

Je neděle dopoledne, asi tak deset hodin a já jsem pořád v posteli, ze které sem i absolutně vůbec nechce vstávat. Nejen kvůli tomu, že jsem se večer moc dobře nevyspala, ale hlavně z toho důvodu, že mě dnes čeká ta hrozná schůzka s Mikem a jeho kamarády. Jak mně se tam nechce!

"Viky, no tak vstávej už!" ozve se z dolního patra mámin hlas. Ale já se bez jakékoli odpovedi převalím na bok a přikryju si hlavu dekou.
Za chvíli však už slyším jakýsi dusot po schodech.
"No tak Viktorie, musím ti to říkat stokrát? Máme toho ještě hodně na vybalování, tak by jsi nám mohla pomoct ne?" řekne mi máma nasupeně.

"No jo, vždyť už vstávám..." neochotně se vyhrabu z postele a odploužím se do koupelny, kde se trochu zkulturním.
Potom se odeberu do kuchyně, ve které na mě už čeká snídaně, ale překvapivě nemám vůbec žádný hlad, protože mi hlavou běhají myšlenky, týkající se jenom Mika.

"Haló! Posloucháš mě vůbec?" mává mi máma před obličejem.
"Co...co jsi říkala?" zmateně sebou trhnu.
"Potřebuju, aby jsi mi pomohla s vybalováním obrázku," sdělí mi máma tuhle informaci a tváří se přitom, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světe.
"A musím hned?" snažím se to neříkat otráveně.
"Až se nasnídáš tak přijď," kývne na mě máma.

______________
O 4 hodiny později....


To vybalování obrázků bylo fakt nekonečný. Nechápu, kde máma vzala tolik fotek a obrazů! No a kolik je vlastně hodin? Už jsou dvě odpoledne?! To vážně? Už za tři hodiny tady bude a já jsem ještě ani nejedla, natož abych se nějak upravila. No co, kvůli němu to nejspíš ani nemá smysl, podle toho jak se na mě tvářil při tom včerejším seznámením.

No raději nad tím nebudu moc přemýšlet a spíš se najím, protože s prázdným žaludkem bych mohla být vážně nepříjemná. Nakonec něco najdu vzadu v lednici, protože máma dnes kvůli tak důležitým obrázkům nevařila. No snad to bude poživatelné, i když to vypadá celkem zvláštně...

_____________
O 2 hodiny později...

Ty jo už za hodinu tady bude! Splašeně pobíhám střídavě po pokoji a po koupelně, ve snaze vypadat co nelíp. Ale proč mi vlastně tolik záleží na tom, abych na jeho kamarády udělala dojem? Vždyť to budou určitě ti samí tupci jako je Mike! Vzpamatuj se holka! Křiknu sama na sebe v duchu a přitom se dívám na svůj zevnějšek v zrcadle. No musím ale uznat, že dneska mi to celkem sluší.

"Ty jo," uznale řekne máma stojící ve dveřích.
"Tak co na mě říkáš?" zasměju se na ní.
"Sluší ti to," pohladí mě, " konečně se zase usmíváš." Najednou si uvědomím, že má máma pravdu. Už od rána jsem nemyslela ani na Lily a ani na Sebastiana. Trochu se zastydím nad sebou samotnou, ale rychle to vypustím z hlavy, protože nechci zase skončim v náladě, v jaké jsem už od začátku prázdnin.
"No jsem trochu nervózní, víš. Nechci, aby si o mně mysleli už od začátku, že jsem divná," kývnu na mámu.
"Neboj, určitě budou fajn," usměje se na mě.

Din-Don - ozve se z předsíně zvuk oznamující někoho, kdo čeká před našimi dvěřmi.
"Tak už je tady. Užij si to!" šťastně mě máma popostrčí do chodby. Asi je vážně tady šťastná a já už jí to kazit nechci. Nechci, aby se kvůli mně trápila. Proto se budu tvářit stejně spokojeně jako ona, i když to možná bude celkem těžké...

Vezmu si lehký letní svetřík, obuju si baleríny mandlové barvy a otevřu dveře.
"Ahoj," řeknu trochu nesměle a když k němu vzhlédnu, naskytne se mi pohled na zamračený obličej. Asi není moc nadšený z toho, že s nimi půjdu i já.
"Nazdar," štěkne po mě a ihned se otáčí a tak za ním běžím.
"Kde máš kamarády?" zeptám se, když ho dohoním, ve snaze začít rozhovor.
"Čekají v parku. A abys věděla, nejsem šťastnej z toho, že tam budeš ty," řekne mi zpříma, což mě celkem šokuje, i když jsem to z jeho výrazu vyčetla už při pozdravu.
"Proč? Vždyť jsem ti nic neudělala," snažím se zjistit příčinu jeho arogantního chování, ale také se snažím držet svoji naštvanost na uzde.
Najednou se rychle zastaví a otočí se ke mně se slovy: "Ne to ne, ale ty mezi nás nepatříš. Vždyť se koukni jak jsi oblečená a jak mluvíš. Vypadáš jako stará panna! Víš jak se mi budou všichni smát, že jsem přivedl takovou...," nedořekne a zase pokračuje rychlou chůzí dál.
"Takovou co?!" vyštěknu na něj. "Aby jsi věděl, já tě nevidím poprvé. Znám tě z tábora Green Heel, kde jsi se choval stejně jako teď. A nejsem žádná nána! Sice jsem z menšího města, kde to nebylo NAŠTĚSTÍ stejné jako tady, ale nejsem blbá!" naštváním mi zrudnou tváře, ale jeho jedinou odpovědí mi je smích. Tak on se mi směje?!
"Jsi směšná," směje se " já si tě taky pamatuju, ty jsi ta co se bojí tmy, že jo? Ta co každou noc ječela, jenom když venku spadl list ze stromu," rozesměje se ještě víc. To je ale blbec, ještě větší než byl na táboře!

"Čau Miku," zavolá na něj někdo z povzdálí, takže nemám šanci mu oponovat další odpovědí a možná je to dobře.
"Zdar Lukasi," mávne na blonďatého kluka, který svou chůzí připomíná kačera.
"Co to s sebou máš za kočku? To je tvoje nová holka?" přihlouple se směje. Tak on nevypadá jako kačer, on má i takové myšlení...
"Ani náhodou, máma mi jí vnutila - je tu nová, víš..." něco mu šeptá, ale to už neslyším, a protože se něčemu hrozně smějí, usoudím, že to bude zase jedna z jeho super hlášek mířená na mou osobu.

"Čau Miku," objeví se další kluk, kupodivu vážně hezký. Má kaštanové, krátké vlasy - takový ten roztomilý rozcuch a oblečený je taky celkem hezky. Nejspíš i posiluje, protože má celkem pevnou postavu narozdíl od toho kačera.
"Nepředstavíš nás?" řekne Mikovi a mrkne na mě, čímž Mika trochu překvapí.
"No to je Viktorie a Viktorie to je Tom," pohodí hlavou směrem k Tomovi neochotně.
"Ahoj," mile se na něj usměju, protože on z nich vypadá nejvíc normálně.
"Ahoj," úsměv mi opětuje a stiskne mi dlaň.Teda ten má stisk, to mám ráda!


Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama