Lampión a přání 2. díl

2. května 2015 v 11:43 | Veselá pesimistka |  Lampión a přání

Uprostřed dvěří stojí muž a žena středního věku, což není ale zase až tak divné. Mile podávají ruku tátovi a představují se jako naši noví sousedé. Za nimi však stojí kluk - Mike. Jak ho vlastně můžu znát? Bylo to dávno asi tak před 5 lety, když jsem byla s Lili na táboře - který byl mimochodem vážně hrozný - byl to ten nejhezčí ale zároveň nejhorší kluk z celého tábora. On si mě určitě nepamatuje, protože se nebavil s nikým jiným než se svou holkou a svými dvěma kamarády, kteří chodili s hlavou hodně vysoko. Já si ho ale pamatuji moc dobře. Ještě teď mám v živé paměti, jak jedné holce ukradli oblečení, které měla ve sprše, a musela jít chudák nahá přes celý tábor. Byl to vážně zemetek! Co tu ale dělá? Vždyť co jsem slyšela, tak bydlel někde poblíž toho tábora, který byl blízko ... sakra nemohu si vzpomenout na název toho maloměsta, ale tady v okolí to určitě nebylo, tím jsem si jistá.


"Viki, pojď se taky seznámit alespoň ty," zavolá na mě máma, která rychle přiběhne ke dvěřím a s úsměvem se představuje a vede takové ty klasické řeči o tom, jak doufá, že budou ve všem dobře vycházet a pomáhat si, zároveň se omlouvá za mého bratra, který se narozdíl ode mě už osmělil a vyrazil ven - vážně nechápu jak to dělá!
"Dobrý den," usměju se na toho muže a ženu stoující u nás v předsíni, "ahoj," kývnu na Mika, který na mě jen kývne hlavou a vůbec neskrývá to, že je tu z donucení a pěkně ho to nudí - je stejný jako ty jeho kamarádi z tábora.

"Moc rádi bychom vás pozvali dál, ale nemáme ještě vůbec vybaleno, ale co třeba v neděli? Mohli bychom si k večeři ugrilovat nějaké maso na zahradě! Navíc dětem končí prázdniny, tak by jste je taky mohli hezky zakončit, co vy na to?" tleskne si máma radostně, jak je nadšená z toho co právě vymyslela.
"Ale jistě, to je skvělý nápad! Miku půjdeš taky, že jo" nadšeně přijme nabídku i paní - jak se vlastně jmenuje? - prostě Mikova máma a podívá se na Mika s otazníky v očích.
"No mami, my už máme něco s klukama," chce se z toho vykroutit, což mi ani tak moc nevadí. Je sice hezký ale namyšlený je hrozně.
"Ale prosim tě, s nimi jsi pořád, tak to jednou oželíš!" odpoví mu máma rázně.
"Ale tak nemusíš chodit pokud nechceš, Viki také byla vždycky spíše se svými kamarády, než na sousedských dýcháncích" snaží se mu pomoct moje mamka. Můj i Mikovo táta se tohoto rozhovoru raději zdržují, neboť oba vědí, že tohle si ženy většinou vymluvit nedají, alespoň má mamka ne - je hrozně tvrdohlavá - a Mikovo máma vypadá nejen tvrdohlavě ale také velmi rázně.

"Viky a znáš tu vůbec někoho?" změní najednou téma Mikova máma.
"Hmm...ne," odpovím trochu zachmuřile. "Výborně!" výskne si, ale já absolutně nechápu její nadšení z toho, že tady nikoho neznám. Podívám se na rodiče v naději, že chápou o co jde, ale ti jen pokrčí rameny a čekají stejně jako já co z Mikovy mámy vypadne.
"Mike by tě mohl seznámit se svými kamarády! Ale neboj se jsou tam i děvčata, né jen samí kluci," začne se chechtat, ale mně projede mraz po zádech. Pokud to jsou ti kamarádi z tábora nebo jim podobní, tak s nimi nechci mít nic společného!
"Viki, měla bys jít," přitakává jí máma a já ji spražím pohledem. Ona ale i přes to, že vidí moje "nadšení" přilívá olej do ohně: "Vždyť víš, že se špatně seznamuješ s novými lidmi. Navíc se nemůžeš doma zavírat a celé dny brečet, i když se ti stýská po kamarádech z Penrithu. Takhle by jsi přišla na jiné myšlenky," pohladí mě máma po vlasech a já cítím jak se pomalu vlévá červeň do mých tváří - to je trapas! Vážně nechápu, proč tohle máma rozebírá před úplně cizími lidmi. Pomalu zvednu oči a vidím soucitný obličej Mikovy mámy, ale vidím také to, že jsem Mika značně pobavila - super, vážně díky mamy.
"No...tak dobře," vymáčknu se nakonec, protože už nevím, čím jiným bych měla oponovat máminým důvodům proč bych měla jít s Mikem a jeho kamarády ven.

Mike se najednou však začne mračit, asi se na mě naštval, že je budu otravovat, ale co jsem měla dělat?!
"No to je úžasný!" rozvášní se jeho máma nad tím jak si mladé i starší generace přijdou na své, i když to není tak úplně pravda.
"No tak řekni Viktorii kdy ji zítra vyzvedneš," popostrkuje ho máma dopředu. To mě trochu pobaví, vypadá totiž jako malý 5 letý kluk, který nechce sníst polévku, ale máma na něj naléhá a tak ji poslušně spapá.
"V 5," odpoví stroze a se značnou dávkou otrávenosti, ale jeho matku tato odpoveď nespíše uspokojila, neboť se konečně loučí a odcházejí.

"Fakt díky mami!" šteknu na ni rozzlobeně.
"Ale Viki vždy já jsme to myslela...," zabouchnu za sebou dveře, takže už neslyším zbytek její věty, ale je mi jasné co chtěla říct. Její obvyklé - já jsme to myslela dobře, všechno dělám kvůli tobě. Kecy, kecy, kecy! Všechno dělá jen kvůli sobě! Copak neví, že jsme se ještě nesrovnala s tím, že svoje kamarády uvidím sotva jednou do roka? Už mi rovnou musí cpát prvního člověka, který se u nás objeví, a přesvědčovat mě o tom, že to bude určitě skvělý kamarád.

Ne, musím se uklidnit. Budu dělat, že ho vážně neznám a jeho kamarády také ne - teda pokud to budou oni. Budu celou dobu zticha, budu jen sedět a poslouchat. Tím nic nezkazím a snad to těch pár hodin vydržím. V nejhorším bych prostě šla domů. Ale to bych potom musela odpovídat asi na tisíce otázek o tom, proč jsem tam nebyla déle, jak se ke mě chovali, jestli se mi náhodou někdo z nich nelíbí a tak dále. A o tohle vážně nestojím, takže to prostě nějak přetrpím. Vždyť je to jen pár hodin. To zvládnu!

Ťuk, ťuk...ozve se zpoza mých dvěří.
"Dále," odpovím. "Můžu?" provinile nakoukne máma do pokoje. "Jo," řeknu trochu naštvaně.
"Viki, já jsem to vážně nemyslela zle. Navíc ten Mike vypadá jako kluk v tvém věku. Mohli by jste si rozumět," usměje se a sedne si ke mě na postel.
"No to teda pochybuju," zavrčim.
"Budete spolu chodit do jedné třídy, takže se s ním stejně bude vídat a alespoň už budeš v té třídě někoho znát. To je přece dobrý ne?" usměje se na mě znovu ale já ztuhnu jako tvrdé y. Já s ním budu chodit do třídy?! Hezký sice je to jo, ale takový namyšlený tele? No bože!

"Jo mami, máš pravdu," řeknu nakonec, protože vím, že jakékoli dohady o tom, že máma nemá pravdu, jsou zbytečné. Spokojeně se jí rozlije úsměv po tváři a pohladí mě: "Všechno bude lepší, než si teď myslíš." No to určitě, pomyslím si, ale raději nic neříkám, nechci mámě kazit její radost z "nového života".

Ach jo, jak to v neděli dopadne? Nejradši bych nikam nešla, ale copak můžu?! Ten život tady bude fakt super! Jsem zvědavá, co mě tady ještě překvapí. Povzdechnu si a podívám se na koláž, kde jsme já v objetí s Lili.
Lili! Bleskne mi hlavou nápad. Zavolám jí a určitě mi poradí co mám dělat. Rychle vyndám svůj laptop a zapnu ho. Po objevení plochy se snažím připojit ke skypu, ale marně. Co to sakra je?! Nojo vždyť my ještě nemáme připojený internet. Hm tak to jsem fakt v háji. Nikdo už mi ani neporadí, tak se budu dál přetvařovat. Ale co bude to jenom pár hodin...

Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama