Zlo s názvem - závěrečná zkouška z autoškoly

26. dubna 2015 v 0:09 | veselá pesimistka |  Má tvorba
V dnešní době se člověk bez auta podle mého názoru už téměř neobejde. Samozřejmě musíte mít řidičský průkaz...

Pro spoustu lidí je závěrečná zkouška naprostá hračka. Jednoduše si sednou do auta, odjezdí zkoušku bez sebe menších
nervů a dostanou onen důležitý papír s potvrzením, že prospěl. I já jsem si před zahájením kurzu myslela, že to není vůbec nic těžkého. Kurz jsem také zvládla celkem bez problémů, samozřejmě jsem ze začátku chybovala jako téměř všichni začátečníci, ale o velké chyby jako je nedání přednosti, nabourání nebo snad sražení cyklisty nebo osoby, se nejednalo. Problém ale přišel při mé první zkoušce, kdy jsem se celou noc probouzela s představou různých tvarů křižovatek a snažila se přijít na to, kdo a jak má dát přednost. Nejspíše už tušíte, že
jsem zkoušku napoprvé nesložila - tušíte správně. Testy jsem zvládla bez problémů (drcení jsem se na gymplu naučila perfektně), problém byl však u zkoušky, kde jsem překročila rychlost (což je dost absurdní, protože mi instruktor každou jízdu říkal, že jezdím moc pomalu) na staveništi, protože jsem se jednoduše ztratila - jako většina žen nemám moc dobrou orientaci.

No dobře první zkoušku jsem nesložila, to je ještě celkem normální, ale... No jo je to tak, ani podruhé jsme to nezvládla a opět byla na scéně hloupá chyba, kterou jsem také ani při jedné jízdě v autoškole neudělala - předjetí cyklisty před přechodem. Říkáte si, že ani na podruhé to není nic zvláštního v dnešní době, když jde většině komisařů hlavně o výši peněz?


No ano, já jsem to nezvládla ani napotřetí... A jak to vlastně probíhalo?? (čtěte dále)



Jako každé ráno před zkouškou mi bylo zle. Znáte takový ten nepříjemně svíravý pocit v břiše? Ano? Tak přesně tenhle pocit mívám už minimálně jeden den před zkouškou. Zároveň vím, že pokud se ráno nenasnídám, budu nepoužitelná po celý den. Proto do sebe nějak dostanu alespoň chleba se šunkou a kafe (kofein by měl více stimulovat neurony a tím by se měla zvýšit i má pozornost, což jsem zatím bohužel nikdy nezpozorovala). Při hodinové cestě vlakem mi ale opět vyhládne, a protože mám ještě spoustu času, zajdu si do nejmenovaného supermarketu, kde si koupím sladké na nervy (pro jistotu jsem měla s sebou v kabelce i čokoládu).

Po nákupu jsem se vydala na cestu spolu se sladkým pečivem a s motivační hudbou v uších. Čím více jsem se však blížila k úřadu, tím byl pocit v žaludku svíravější a ani hudba mi už moc nepomáhala. Nakonec jsem se usadila v jedné modré, nepohodlé židli přede dveřma, za kterými byl komisař, což je mimochodem vážně milý pán. Je tak milý, že mi místo třiceti minutové jízdy dopřává sedmdesáti minutovou a ještě mě zahrnuje takovými povzbudivými větami:"Já vidím, že vy tam nevidíte! Chtělo by to používat hlavu! Jedete hrozně! Proč mi neodpovídáte, vy se se mnou nechcete bavit?! No tak zrychlete trochu! Proč jezdíte tak rychle, vdžyť je to nebezpečný!" Takže jistě chápete moje malé nadšení, že se opět setkám s tím zakomplexovaným, arogantním člověkem, který dával jasně najevo, že on je tady pán situace a já pouhá nezkušená nicka. Během toho čekání si asi tak pětkrát musím odskočit, ruce se mi začínají klepat, pokrývat se studeným potem a můj tep v krkavicích je minimálně dvojnásobný.

Poté se setkávám s klukem, který jel i minule - také neudělal - a asi tak deset minut poslouchám stále dokola: "Já to zase nedám." Nakonec se konečně otevřou dveře kanceláře, kde stojí komisař jak jinak než ve žlutých manžestrácích a v kostkované košili. Dám mu nemalou částku - čtyři sta korun a dveře se opět zabouchnou. Po chvíli však přichází i instruktor a tak nasedám do auta (prosadila jsme si, že chci jet první), kde si seřídím sedačku, zrcádka - zkrátka vše jak má být. Jenže ouha...ujela jsem asi pět metrů a musela jsem zastavit. Důvod zastavení je vážně velmi podstatný - instruktor ze zadního sedadla vidí, že já ze sedadla řidiče nevidím v zrcádkách nic - ale dobře, nastavila jsem je jak chtěl a raději bez kladení odporu jsem pokračovala dál v jízdě.

Následovala cca dvaceti minutová jízda po měste pouze s jednou chybou (vypnutý blinkr při srovnání volantu), což není ale až tak nic hrozné. Horší to ale bylo s parkováním, což není má silná stránka, ale po čtvrtém pokusu se mi podařilo zaparkovat rovně.
Po té byl na řadě výjezd mimo obec, který trval třicet minut. Podle instruktora jsem jela příliš pomalu (jela jsem 80 km/hod), ale to, že před kopcem, kde nebyl výhled mě začal předjíždět nějaký tupec, který situaci neodhadnul a nebýt toho, že jsem auto dobrzdila do 60 km/hod, tak nabourá, nebral v potaz.
Dále následovalo další město, kde mi v uličce bez jakéhokoli značení oznámil název vesnice o které jsem v životě neslyšela. No samozřejmě jsem špatně odbočila. Jako bonus na závěr mě nechal opět zaparkovat po zadu - pro změnu ze strmého kopce.

Výsledný verdikt byl tedy ten, že jsem nebezpečná a neumím se orientovat. Musím říct, že z jízdy, která byla opravdu dlouhá jsem měla dobrý pocit, a proto pro mě bylo horší, když mi oznámil výsledek.
Kluk, který jel se mnou byl na tom stejně jako já, avšak s mnohem většími chybami - nerozhlédnutí na přejezdu, jízda v protisměru a zablokování křižovatky.

Celou cestu domů jsem probrečela ve vlaku a nepomohla mi ani čokoláda! Teď se u mě pocit lítosti změnil v pocit beznaděje, protože už vážně nevím, jestli tu zkoušku někdy vůbec zvládnu. Vždy jsme hrozně nervózní a "povzbudivé" kecy instruktora mi vážně na sebevědomí nepřidají...Takže moje vyhlídky na příští jízdu jsou velmi pesimistické, ale co vždyť vlastně nejde o život, tak má vůbec cenu se tím takhle trápit?...

A co vy a zkouška z autoškoly? Měli jste štěstí stejně jako já na "příjemného" komisaře?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama