Naděje - světlo na konci lednice

26. dubna 2015 v 11:17 | veselá pesimistka |  Tématické krátké příběhy
Znáte také ten pocit, kdy na vás v hlavě křičí tisíce věcí? Kdy na vás padají okolní stěny pokoje, které vám kradou prostor a vzduch? Ano? Přesně takový pocit mívám celkem často.

"Udělej tohle! Musíš stihnout tohle a tohle! Tohle přečti a tohle sepiš," v hlavě mi hučí dotěrné věty ve snaze mě donutit k práci, kterou musím stihnout do zítřejšího dne. Jaká otrava! Koho zajímají vektory v kružnicích či karboxylové kyseliny? Čím dál častěji mám pocit, že mě škola spíše omezuje, než aby mi poskytovala rozvoj mé osobnosti. Na stole mě straší značně opotřebené sešity. Za jejich stav však nemůže má pýle, ale spíše nezájmem o tyto předměty, a tak často sešity končí kdekoli a v jakémkoli stavu. Neochotně se tedy zvedám a otevírám první sešit, kde mě vyděsí už jen název onoho tématu: Kuželosečky. Co to sakra je? Kužel a úsečka? Já nevím...

Asi po hodině zírání do sešitu si alespoň vyndám kalkulačku a snažím se spočítat základní příklad. No jak si myslíte, že moje - ikdyž malá, ano uznávám - snaha skončila? Ano byl to neúspěch, a tak protáčím už jen v rychlosti další stránky v naději, že do své paměti uložím nějaké postupy příkladů. Pomalu začínám pociťovat bodavou bolest na spáncích, což je důkaz, že matematika je vážně nezdravá, proto raději sešit zavírám a opatě ho pohodím na stůl a dále už se o něj nezajímám.

Ale ne... Ještě to neskončilo, na stole se nachází ještě jeden sešit s celkem výrazným černým nadpisem CHEMIE. No dobře chemie sice není zábavná, ale dá se trochu, narozdíl od matematiky, naučit. Začnu tedy listovat červeným sešitem velkého formátu a nacházím začátek kapitoly karboxylových kyselin. Pod nadpisem se nacházejí podivné vzorce s benzenem, methanem a dalšími uhlovodíkovými zbytky a tak začnu počítat stránky a doufám, že jich není více než pět. Smůla je jich osm. Osm stránek o karboxylových kyselinách? Bože proč? Dobře musím zachovat klidnou hlavu a přestat vnímat malé trpaslíky v mé hlavy, kteří si pohrávají s mími nervy jako se strunou u kytary. Musím se rozhodnout co se naučím a co ne. Tohle mi přijde zbytečné, tohle taky a tohle také vlastně není důležite. Vlastně nic není důležitě! Ach jo, no fajn, pustím se do toho, ať je to co nejdříve za mnou. Sice se snažím povzbudit, ale moc mi to nevychází. Bolí mě hlava, moje nálada je na bodě mrazu a můj zájem o danou látku je ještě níže. Ale i přes to si začínám v hlavě opakovat různé definice i přes nepříznivé podmínky, které jsou mi nyní k dispozici.

Co to sakra...? Okolo je tma, světlo v nedohlednu. Rukou nahmatám mobil a díky stisku na malé kolečko se rozsvítí obrazovka. Světlo mě udeří do tváře jako dobře mířená pěst a já se zděsím. Je 6:00 ráno! Já jsem usnula! Neumím nic ani kuželosečky a ani karboxylové kyseliny! No tak to je vážně v háji.

Po chvíli kárání sama sebe se rozhodnu vstát. Provedu můj ranní rituál v podobě čištění zubů, zkrášlení mé tváře a oblečení se. Pomalu se courám ze schodů s pochmurným výrazem ve tváři. A stojím v čele ocelové skříně v rohu kuchyně. Pomocí malého madla ji otevírám. Blikne na mě malé žluté světlo, které prozáří celý prostor lednice. Pamatuji si, že jako malé dítě jsem dvířka zavírala velmi pomalu a čekala na moment kdy ono světlo ztratí svou zář. Jak krásný byl čas, kdy mou jedinou starostí bylo zachytit moment zhasnutí drobné žárovičky.

Na ústech se mi objeví úsměv, nenápadně se podívám okolo, jestli mě náhodou někdo nepozoruje, a pomalu začnu zavírat dvířka lednice s očima přilepenýma na žárovičce. Teď se zhasla! V mém těle se pomalu rozplývá pocit radosti z onoho okamžiku, že jsem stále to stejné dítě jako před lety, už je trochu s přerostlým tělem.

Konec vzpomínání a blbnutí. Znovu otevírám ledničku ale co to?! Na konci lednice žárovička osvětlí můj oblíbený řez, který jsem snad nejedla už roky! Naprosto nechápu, kde se vzal, protože já a nikdo jiný jej nekoupil! Okamžitě po něm chvatně vystřelím ruku, aby mi náhodou nezmizel a pohodlně se usadím na židli. Vždyť dnes nemusí být tak špatný den, střelí mi hlavou tato povzbuzující věta. Sice neumím nic z chemie a z matematiky, ale to není přece důvod proč být celý den zamračený!

S postupným uvolňováním cukrů a chuti čokolády v mém těle se moje nálada zlepšuje a já si uvědomuju, že věci, které řešíme každý den vlastně vůbec nemusejí být tak důležité, jak vypadají. Co je v životě člověka důležité? Je to moment, kdy se při otevírání lednice rozzáří ona malá žárovička, která prosvětlí nejen lednici, ale i člověka samotného, protože nebýt tohoto světla, nebylo by ani naše oblíbené jídlo, které zajišťuje záplavu endorfinů v lidském těle - a nemáme hlad samozřejmě- a ti zase způsobují dobrou náladu. Takže proč jsme vlastně zapomněli to, co jako malé děti jsme dělávali pořád? Proč jsme uvedli v zapomnění ono světlo na konci lednice?

Berte tento článek s nadhledem, prosím. Snad se vám líbí a budu ráda za každý komentář!

Děkuji

Veselá opstimistka :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama