Lampion a přání 1. díl

27. dubna 2015 v 19:38 | veselá pesimistka |  Lampión a přání

Doufám, že se vám první díl bude líbit. Usmívající se Pokud ho přečtete, zanechte, prosím, komentář, ať vím, zda má vůbec smysl pokračovat. Díky!

Tento díl jsem psala při této písničce, takže pokud chce mít opravdu tu pravou atmosféru při čtení tohoto dílu, poslechňěte si ji :)

Veselá pesmistka



Sleduji kapky deště, které spolu na skle zápasí jako závodníci formule 1. Zvláštní...jedna před druhou se předhání v tom, kdo na okraj okna dopadne dříve, ale nakonec splynou v jednu velkou kapku vody. V jeden celek, kdy jedna bez druhé nemůže být, kdy obě splývají a fungují společně. V tom momentě kdy je pohltí země, obě zanikají společně ve stejnou dobu. Fungují jako celek, i když na začátku jsou to dvě naprosto odlišné kapky vody, které se snaží být nejlepší a neprohrát.

Proč i lidé nepochopí, že jako celek fungujeme lépe, než jako jedinec, který se bezhlavě žene pouze za svým vítězstvím, které je poháněné touhou někoho porazit. Proč přemýšlíme pouze nad tím, co je pro nás samotné to nejlepší? Proč nejsme jako dešťové kapky?...

Jmenuji se Viktorie Atlee, ještě nedávno jsem byla se svými přáteli a svým přítelem Sebastianem ve městě Penrith, kde jsem se narodila a můj 14 letý bratr Alex také. Rodiče sice tvrdí, že přijali lepší práci ve městě Hemsley hlavně kvůli mně a Alexovi, ale já jim to nevěřím. Jsou sobečtí a svou sobeckost schovávají za rodinu, že vše je pro nás. Vážně? Proč teda neposlouchali mě a ani Alexe, když jsme je prosili, aby jsme nikde jinde nebydleli. Ale samozřejmě rozhodli se sami bez nás.

Řeči o tom, že za tři dny začíná škola a tam si jistě najdu přátelé, mi začínají lést krkem. Nic nebude jako dřív, už nikdy nebudu mít takové přátelé jako v Pentrithu. Copak to jde? Nahradit kamarádku, kterou znáte už od plenek? Samozřejmě existují mobily, skype, facebook a mnoho dalších aplikací, ale to není přece stejné jako jít ven s kamarádkou na kafe do vaší oblíbené kavárny, kde proberete všechny možné věci, které se vám přihodily v průběhu dne. Je to prostě jen obrázek na displey a ne reální osoba s duší. Je pravda, že se sice vídat budeme, ale kolikrát? Dvakrát třikrát do roka? Vážně nechápu, proč si rodiče vybrali zrovna to nejvzdálenější město. Je to dlouhých 350 km od Pentrithu!

A to už ani nechci myslet na to, jaké to bude se Sebastianem. Byla jsem zvyklá ho vídat minimálně třikrát týdně a teď? Pokud ho uvidím někdy alespoň více dní, tak to bude zázrak. Chodíme spolu už rok a půl, jsem s ním vážně šťastná...vlastně...no...nechci na tohle zrovna teď vzpomínat.

"Viki! No tak nemrač se, už tam skoro budeme. Až uvidíš ten dům na vlastní oči, tak si ho určitě zamiluješ!" vytrhne mě z mých myšlenek máma.
"No to určitě..." odseknu, protože ten dům a vlastně celé to město nemám ráda už od chvíle, co jsem se dozvěděla, že se sem musím přestěhovat. Máma mi věnuje jeden z jejích chápavých pohledů doprovázeným s lehkým úsměvem, ale už mi nic neříká. A tak pokračujeme dál po dlouhé rovné silnici lemovanou malými, zelenými keříky.

______________________________
O hodinu později...

"Tak jsme tady. Vystupovat!" vykřikne táta vesele až z toho trochu poskočím na sedačce auta.
"A jakej dům to vlastně je? Všechny tady vypadaj stejně," zkoumavě se dívá bratr z okna. Narozdíl ode mě se se situací už celkem vyrovnal a dokonce se těší na nové kamarády!
"Támhle ten!" vyjekne nadšeně máma a rukou horlivě zamává na dům uprostřed ulice.

Je to celkem velký dům béžové barvy s kameným obložením kolem oken a dveří. Před dveřmi se nachází menší terasa s dřevěným zábradlím, nejspíše ruční práce, protože detaily drobných lístečků vytesaných ve dřevě jsou vážně hodně propracované. Před terasou se rozkládá zelený trávník s malým kvetoucím keříkem červené nebo růžové barvy. Když vejdu hlavními dveřemi, ocitnu se v menší chodbičce vykládanou hnědou dlažbou s geometrickými tvary. Chodba vede do kuchyně jejíž součástí je jídelna i obývací pokoj. Tady se bude mámě vážně líbit, je to přesně její styl - jemné barvy, ale ne mdlé, moderní ale zároveň s nádechem tradiční domácnosti a samozřejmě opět různé detaily jako například motiv drobných rudých růžiček na malých záclonkách v kuchyni nebo malý slon se vztyčeným chobotem na konferečním stolku v obýváku. Samozřejmě zde nechybí prostorná kožená sedačka hnědé barvy a velký dřevěný stůl s osmi židlemi potaženými kůží stejné barvy jako má kůže na sedačce v obýváku.

A kde je můj budoucí pokoj? Vybrala jsem si ten nejvíce na východě. Mám totiž ráda slunce a navíc, můj pokoj v našem bývalém domě byl také na východě. Rychle vyběhnu po dřevěném schodišti do horního patra. Očima pátrám po dveřích, které jsou nejvíce k pravé straně. Mám je! Otočím klikou dvěří a s očekáváním je rychle otvírám. Je celkem fajn, je prostorný, stěny mají nádech světle hnědé kávové barvy. U protější stěny je má velká postel s polštářem, na kterém jsem já se sebastianem. Naproti posteli je malý toaletní stolek se zrcadlem a vedle je celkem prostorná šatní skříň. U okna je menší psací stůl se židlí. Vše je v tmavém dřevě, přesně takové, jaké jsme měla i u nás doma, vlastně v mém bývalém domově... Nad postělí je malý hřebík, který je připravený na moji koláž, kterou jsem už celkem dávno vytvořila s Lili, jsou tam fotky jak z našeho dětství tak i ze součastnosti.

Po tváři mi stéká malá slza smutku, po ni následuje další a další. Svádí spolu stejnou hru, jako dešťové kapky na oknu našeho auta.
"Ale no tak, zlatíčko," obmotá kolem mě máma ruce a položí si hlavu na mé rameno.
"Neboj se, však si zvykneš," pohladí mě táta přes rameno a věnuje mi povzbudivý úsměv.
"Snad jo," odpovím s přiškrceným hlasem a hrdinně si odkašlu.
"To je dobrý, mami, jen je toho hodně najednou," otočím se na ni se semknutými rty ve snaze zabránit průtrži mých dalších slz.
"Já vím, ty to zvládneš," usměje se na mě a dá mi pusu na tvář. Úsměv jí opětuju a vyprostím se z jejího objetí a nenápadně se z tohohle rozhovoru dostanu malou lží: "Tak já jdu vybalovat jo?"
"Jasně, vždyť já musím taky, máme tolik věcí!" odpoví mi mamka s radostí, asi je vážně takhle šťastná. Nuceně jí usměv opětuju, zabouchnu dveře a spadnu do postele. Pohled mi utkví na polštáře s fotkou mě a Sebastiana. Rozzvlykám se a zachumlám se do peřiny. Co když to vážně nezvládnu? Začínat znovu od nuly...

____________
O 45 minut později...

Din-Don, Din-Don. "Johne, někdo zvoní, dojdeš, prosím tě, otevřít? Já jsem zrovna teď začala vybalovat ty hrnečky, co jsme dostali od babičky," volá máma na tátu z kuchyně. "Jasně, už tam běžim," houkne táta nazpět. Nenápadně otevřu dveře mého pokje a nakukuju z hroního patra ke dvěřím, kdo k nám zavítal. Moje náladu už je trochu lepší nebo spíš už alespoň nebrečím.
"Dobrý den," uslyším hlas, který zní celkem příjemně, ale tvář nevidím.
Nakloním se ještě více, abych viděla tvář neznámého.
"No to snad..." šeptnu si sama pro sebe a nestačím zírat.


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama