Kapka bezmoci

27. dubna 2015 v 18:02 | veselá pesimistka |  Má tvorba
Sedím v pohodlném, měkkém křesle uprostřed čtvercového pokoje a svýma již ospalýma očima sjíždím bílou stránku popsanou modří, kde je pětatřicet řádků o pět seti pátnácti slovech. Tyto slova tvoří plno zákeřných a dlouhých definic, které pro mě představují obrovskou strmou horu, kterou zdolá jen velmi zdatný horolezec. Každý pojem se snažím zarýt do své paměti nejhlouběji, jak jen to jde. Má paměť se mi ale vysmívá a pohrává si se mnou jako s malou, bezmocnou loutkou, která tančí


tak, jak určuje její pán. Proto s výsměchem vypouští každé slovo z mé hlavy takovou rychlostí, jakou májí milióny tenkých paprsků slunce, když se snaží prodrat skrz složitou cestu z dalekého, temného vesmíru na naši kulatou, malou Zem.

Já se ale lehce nevzdávám, nechci prohrát, a proto strategicky stále dokola opakuji jednu a tu samou dlouhou větu, jako stará zaseklá gramofonová deska, dokud nedonutím paměť k poslušnosti. Za chvíli se však začnu cítit jako neživý robot, který jen tupě a nesmyslně opakuje fráze, které mu někdo naprogramoval do hlavy, aniž by jim alespoň trochu rozuměl.

Najednou se mé hlavy zmocní ukrutná, bodavá bolest. Připadá mi, jako by se v mé hlavě usídlili malí, oškliví, zlí skřeti, kteří mě zlomyslně bodají malými zato ostrými střepy do spánků. Tik ťak, tik ťak tento titěrně otravný zvuk se mi zavrtává do hlavy jako jedovatý červ a křičí na mě: "Nezvládneš to, nemá to smysl! Přestaň! Nemáš čas! Nestihneš se to naučit!" Hypnotizuji hodinové ručičky, které jsou ubohými otroky zlého černokněžníka, který je drží v zajetí a nutí je hrát svou pekelnou píseň. Zlomyslný černokněžník mi ubírá stále rychleji a rychleji tolik potřebné vteřiny a má mysl se i přesto snaží soustředit na sedm velkých stránek, dvě stě čtyřicet pět popsaných řádků a dva tisíce šest set devadesát pět slov. Mého těla se pomalu ale jistě zmocňuje hrozná úzkost a panika, že tu obrovskou horu asi vážně nedokážu zdolat.

Z očí mi začnou padat malé, slané kapičky bezmoci, které si pomalu vytváří svou vlastní kostrbatou cestičku po mých růžových tvářích. Můj nepřítel na to ale nedbá, naopak svou melodii zrychlí, zesílí a stále hlouběji se mi zarývá do hlavy. Na mě však stále čeká sedm stránek, dva tisíce dvě stě čtyřicet pět řádků a dva tisíce šest set devadesát pět slov. S každým tónem té nemilosrdné písně se snižuje šance, že tu skálu z tvrdého pískovce zdolám. Nejde nijak zastavit ani zpomalit, stále ale pečlivě pročítám řádek po řádku, slovo po slovu a malými bezpečnými krůčky se opět vydávám vzhůru k mému cíli.

Pomalu mě ale začínají zrazovat i oči, má víčka ztěžkla, odmítají mě poslouchat a jen sílou vůle udržím své modré oči otevřené. Přede mnou je stále pět popsaných stránek, sto sedmdesát pět řádků a tisíc pět set slov, které na mě křičí, že jsem k ničemu a že ničeho nedosáhnu. Únava je však silná čarodějka a jednoduchým mávnutím své kouzelné hůlky mě omámí a zmaří tak mou snahu o zdolání vrcholu hory, který mi pomalu mizí před očima jako pára nad hrncem.

Stále tu však zůstává pět zatracených stránek, sto sedmdesát pět řádků a tisíc pět set slov. Tik ťak, tik ťak můj nepřítel vítězně hraje svou starou známou píseň.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama