250 km v nohách a zážitky na celý život

14. června 2015 v 11:08 | Veselá pesimistka |  Já a mé okolí
Tak mám za sebou týden plných kilometrů. Ano já jsem vážně ujela celkem 230 km a dalších 20 ušla. A kde jsem to vlastně byla a proč tolik kilometrů? Byla jsem na výletě se svou třídou na Lipně. Jak je známo, je zde spousta cyklostezek, ale stejně tak i plno možností na pěší tůry. Já se vám pokusím shrnout zkráceně to, co jsem během pěti dnů zažila.

Já zrovnanadšená cyklistka moc nejsem, ale i přes to, že dříve jsem jela nejvíce 30 km, jsem to zvládla a ujela jsem 230 km, za což jsem na sebe velmi pyšná! Nemyslete si ale, že to byly jen cesty s asfaltu. Čekaly mě i cesty lesní nebo polní. Což byla fakt sranda, protože já nemám žádné extra kolo za desetitisíce, ale prach obyčejný bicykl na to občasné ježdění. Takže si představte jízdu s tímto kolem třeba v dírách na poli nebo po kořenech v lese :D. Byla to docela sranda, ale občas jsem se už vážně bála, že skončim v nějaké stoce.
Moji spolužáci už takové štěstí neměli, řada z nich absolvovala řadu kotrmelců přes řídítka (přední kola se velmi ráda zapichují do děr na polích a zadní vás vyhodí přes řídítka, takže na to pozor! :D) nebo prostě zahučeli někam do trávy. Já jsem naštěstí bez jakéhokoli zranění! Což se celkem divím, při svém sportovním talnetu...:)

Kromě kola jsem ale také chodila. Byli jsme na jednom pěším výletě v den, kdy zrovna pršelo a byla mlha, takže počasí na kolo nic moc, a tak učitelé usoudili, že udělají "odpočinkový den".
Samozřejmě že jsme šli na rozhlednu (vážně super nápad když je mlha :D). Ale ano ani tato cesta nebyla úplně tak normální a už vůbec ne odpočinková. Zprvu normální široká, asfaltová cesta trochu do kopce. Potom se najednou objevila červená páska přes cestu s německým zákazem, ale protože ani já a ani mí spolužáci nejsme zdatní němčináři, tak jsme místo "spadlý most" přeložili "spadlé stromy". A tak jsme se vydali i přes zákaz na onu cestu (protože stromy přece hravě přelezeme že :D), ta ale po chvíli skončila u mostu, který nebyl. Nikomu se však nechtělo zpět a tak jsme PŘESKAKOVALI řeku. Tohle bude nejspíše můj největší zážitek z Lipna, na celý můj život. Hrozně se těchto věcí bojím, ale nakonec jsem to s pomocí kluků zvládla :). Tím to ale nekončí!
Protože jak jsem psala, pršelo celý den a i noc, takže povrch v lese byla už jaksi nestabilní, a tak když jsem udělala pár kroků, ocitla jsem se po kotníky v blátě.
I přes to jsme pokračovali vzhůru k našemu cíli - Třístoličníku. Všichni jsme byli špinaví, mokří a i unavení. Dále nás však čekalo 3 kilometrové stoupání po kluzkých kamenech, po kterých tekly potůčky a kolikrát i potoky.
Zprvu jsme se všichni snažili vodě vyhnout a mít nohy v suchu, ale věřte, že to vám vydrží možná kilometr a potom to už z naštvanosti přestanete dělat (skákání po kamenech je vážně super!) a vrátíte se s chodidly úplně pormočenými!
Když jsme KONEČNĚ došli na vrchol, zjistili jsme, že nevidíme nic, ani ty tři kameny! Takže jsme se vydali opět dolů a znovu po kluzkých kamenech.


Taková byla celá cesta na třístoličník! Jen si tam představte déšť, mlhu a jak po kamenech těčou potůčky :D

Abych to shrnula, i přes to, že všechno nebylo dokonalé a ideální, tak si myslím, že to bylo super! Protože díky těm "hrozným" věcem mám zážitky na celý život (vždyť po asfaltu můžeme chodit pořád, ale přeskakovat řeku a skákat po kamenech, to se nedělá každý den). Takže pokud uvažujete o něčem podobném, ať už jen o cyklovýletu nebo o turistice, neváhejte! Je to vážně super zážitek, ale možná vás po něm bude bolet celé tělo :D
 

Příchod léta

2. června 2015 v 17:02 | Veselá pesimistka |  Má tvorba
Zlatá koule žhaví svět,
zčervená i zimní květ.

Ptáci pějí o novině,
nemlčí již povinně.
Pějí písně radostné
o lásce a jiné kráse.
To již léto ozývá se!

Motýli a brouci světa,
oslavují příchod léta.
Cvrček hraje na housličky,
k tomu zpívají mu pampelišky.

Celá země květe, zpívá,
jen zima se víc neozývá.

Spí hluboce pod hroudou sněhu
a sní o věčných vánicích.
Nikdo však již nezajímá se,
o vánice či vločky zákeřné
Nyní jsou jen deště a blesky na nebi vykreslené.

Každý má teď v mysli jen,
že léto vrátilo se,
vrátilo se s úsměvem
jež všem již rozdává.

Tajuplný oceán - seznámení s příběhem

1. června 2015 v 21:24 | Veselá pesimistka |  Tajuplný oceán

V nejbližšší době, se objeví na mém blogu nový příběh na pokračování. A o čem bude? Něco už vám je patrné z obrázku, ale nebojte nebude to pohádka o mořských pannách.
Na své si přijdou hlavně příznivci fantasy, ale nemůže zde chybět ani láska a nově zde bude tak trochu i kriminalistika.

Ve zktratce:
V příběhu hrají hlavní role dvě sestry Elena a Ela. Obě jsou naprosto rozdílné co se týče povahy, ale obě jsou mořské panny. Každý večer, po západu slunce, mají možnost se vydat na pevninu mezi lidi, ale mají tuto šanci jen do východu slunce - poté se opět promění zpět. Starší Elene si chce užívat života jak na pevnině tak i v moři - svádí muže, ráda flirtuje ale je také velmi rozmazlená, sobecká a bezohledná. Její sestra Ela je naopak tichá, naivná mořská panna, která věří v pravou lásku. Další co je v tomto příběhu klíčové, je to, že ve městě jsou vražděni mladí muží a to se stejnými známkami usmrcení. Policie však dlouhou dobu nemůže najít viníka. Kdo za tím vším tedy stojí a jaké budou osudy obou sester?
Už brzy v 1. díle
 


Co je to ten dnešní svět?

1. června 2015 v 17:49 | Veselá pesimistka |  Má tvorba
Barva modrá, černá a bílá.
Myslím, že se někdo dívá.

Oči černé jako temná noc,
hříchy těžké jako zvadlý květ,
co je to ten dnešní svět?

Krev, křik a násilí,
slzy, bolest a úpění,
hříchy těžké jako zvadlý květ,
co je to ten dnešní svět?

Oči ďábělské jsou,
duše shnilá jako dnešní svět,
jaká bude odpověď z úst surovce,
jenž ničí ti život právě teď...


Příběh o africkém chlapci jménem Bonnané

1. června 2015 v 14:14 | Veselá pesimistka |  Tématické krátké příběhy
Kdybychom mohli zažít jeden den v cizím těle, určitě bychom si uvědomili spoustu věcí, protože člověk je už od přírody tvor, který si velmi rád stěžuje. No sami si teď řekněte, jestli jste si dnes už na něco stěžovali. Pokud ne tak jste skvělí, protože nejčastější činností lidí je právě stěžování si.

Já sama si neustále stěžuju na školu, na to že něco nestíhám, ale jsou to vážně problémy? Ty velké a opravdové problémy?

Představte si, že se na jeden jediný den stanete 14 letým Bonnaném z malé vesnice, která se nachází ve Rwandě.


Ráno se probudíte jako Bonnané na slaměné rohoži v místnosti, kde je podlaha z udusané hlíny. Kromě vás zde spí ještě vaše dvě sestry, a protože vaši rodiče byli zabiti, musíte se starat o své mladší sourozence a také pracovat...
V celé místnosti je kromě rohoží i jeden pár tenisek. Ty tenisky patří vám, ale musíte si je šetřit do kostela (i přes to, že vaše velikost je už dávno jiná), a proto chodíte bez jakýchkoli bot.

Každé ráno chodíte se svou sestrou 3 km pro vodu. Vy máte 20 kg kanistr a vaše sestra, které je 12 let má 5 kg kanistr. Musíte tam jít ale 2x, protože se staráte o sousedovo prase, takže potřebujete vodu i pro něj. Starání se o prase ale nestačí, a tak pracujete dalších 6 hodin denně, aby jste mohl sobě a svým sestrám uvařit alespoň jedno jídlo za den.
Dále nosíte zboží na trh, pracujete na poli, staráte se o dobytek a za to všechno dostanete denně 9 Kč. A pokud prodáte banány, za které můžete dostat 60 Kč měsíčně, můžete si koupit fazole nebo mýdlo.
Bohužel tento rok se vám moc nedařilo, a tak jste si nekoupili žádné oblečení a na poplatky, které se týkají školy, nezbývají peníze, a proto pouze pracujete a do školy nechodíte stejně jako vaši sourozenci.

Jste ale sám na sebe hrdý, protože se dokážete o své sestry postarat jako dospělý a díky tomu můžete být všichni pohromadě. Přesto na konci dne, kdy je všechna práce hotová a je po společné věčeři, myslíte na to, jaké by to bylo, kdyby přišla maminka a objala vás...

Tak co? Pořád si myslíte, že máte spoustu problémů?...

zdroj: http://www.africke-deti.estranky.cz/

Láska dělá člověka člověkem aneb můj pohled na lásku

1. června 2015 v 13:31 | Veselá pesimistka |  Mé názory
Věříte na lásku, která by trvala déle než pár měsíců? Na takovou lásku, kterou dnes můžeme vidět u lidí, kteří spolu strávila třeba dlouhých 50 let života?

Já sama mám přítele už skoro tři roky, je mi 18 let, a jakmile se někde zmíním, že mám už "tak dlouho" přítele, každý na mě kouká s vyvalenýma očima a pomalu i s pusou dokořán. Copak je to dnes něco tak zvláštního? Mít normální dlouhodobý vztah? Podle mě nejspíš ano, protože když budu čerpat ze svého okolí, tím myslím holky ve svém věku, málokterá z nich má přítele už delší dobu. Ne že by je nikdo nechtěl, ale že ony buď nechtějí (což je jejich věc), nebo si chtějí prostě "užívat". Samozřejmě jsou zde ale výjimky, které jsou na tom stejně jako já.

Čím dál častěji také od svých kamarádek slýchávám podle nich pádné argumenty proč nemít kluka - můžou si užívat života, nemusí se vázat. To jsou ty výhody? Vážně?! Copak tohle holky, které mají kluka delší dobu, nemohou? Podle mě jsou tyto důvody spíše takové výmluvné...


Já a jumping cvičitelka?

31. května 2015 v 8:49 | Veselá pesimistka |  Já a mé okolí
Dostala jsem nabídku, abych dělala jumping předcvičovatelku. Což mě vážně překvapilo, protože sport mi nikdy nešel, jak už jsem tolikrát říkala, ale jumping, zumba atd... mě vážně moc baví. Ale i přesto jsem byla překvapenám, když mě paní, která jumping provozuje, oslovila a nabídla mi účast v kurzu a od příštího roku předcvičování.

Co si o tom myslíte, má to smysl? Příští rok budu dost vytížená co se týče maturity a přijímaček, ale na druhou stranu bych dělala něco, co mě vážně baví a navíc bych za to měla i zaplaceno (což je celkem fajn :D). Takže se ve mě teď perou tyto věci, ale kamarádi i rodina mě přesvědčuje, že pokud by to bylo na nic, tak bych prostě přestala a navíc ten dimplo bych už měla napořád.

Na ukázku vám sem dám video, pokud nevíte o co se jedná. No a napište mi, co si o tomto sportu myslíte a pokud vy sami děláte předcvičovatele/ku (klidně i něčeho jiného), byla bych ráda, kdyby jste mi napsali, co vše tato činnost obnáší :)


Lampion a přání 6.díl

29. května 2015 v 20:41 | Veselá pesimistka |  Lampión a přání

Úplně ztuhlá tím šokem jenom vykulenýma očima zírám na Sebastiana a sedím v Tomově autě. Tom otočí hlavou směrem na Sebastiana a zeptá se: "Tak to je on jo?" pohodí hlavou a já jen mlčky přikývnu.
"No tak se potom zastav pro to oblečení,jo?" usměje se na mě.
"J...Jo," vykoktám a bez rozloučení odejdu z auta. Tom na mě ještě zamává a odjíždí pryč.

Sebastian stojí s rukami zatnutými v pěst a nasupeně mě probodává pohledem. Já proti němu mlčky stojím v Tomovo teplákách a triku.
"Kdo to byl?" nakonec prolomí Seb ticho.
"Tom," krátce odpovím a mlčím.
"To je všechno co mi o něm řekneš?" vyjede na mě. Já ale neodpovím a projdu kolem něj s tichými slovy: "Tady ne. Pojď ke mě do pokoje."

Jakmile však otevřu dveře, vrhne se na mě máma: "Viktorie kde jsi byla! Víš jaký jsme měli strach !A...a co to máš proboha na sobě?!"
"Mami, teď ne," kouknu na ní smutně a ona okamžitě ztichne a beze slov se na mě ustaraně koukne. Rychle vyběhnu schody, v patách mám Seba a když oba vejdeme do mého pokoje, rozline se v místnosti pěkné dusno.

Můj pohled na maturitní zkoušky

29. května 2015 v 19:18 | Veselá pesimistka |  Já a mé okolí
Tak a je po maturitách. Mě osobně čeká sice až za rok, ale už teď jsem se byla podívat na ústní zkoušky. Chtěla bych se s vámi podělit o mé dojmy a pokud to čte nějaký maturant, tak bych byla ráda, kdyby se podělil i on o své zkušenosti, které načerpal na onom "potítku" a židli před komisí.

Na začátek musím říct, že jsem na gymplu, takže maturita tady není taková "dávačka" jako např. na nástavbách. Tento rok maturitu u nás neudělalo cca 12 lidí - sice to zní jako moc lidí, ale vzhledem k tomu, že v jednom ročníku je 120 lidí, to zase až tolik není. I když musím říct, že ve mně samotné to vyvolává pocit značného znepokojení.

Já budu za rok maturovat celkem ze 4 předmětů - Českého jazyka, Anglického jazyka, Základů společenských věd, Vývarné výchovy. Díky tomu, že maturity jsou věřná zkouška, měla jsem to štěstí nahlédnout, jak tato zkouška vypadá a proto se s vámi podělím o svoje zážitky a pocity:

Anglický jazyk - ústní:
Tento předmět mně osobně přijde nejjednodušší. Nejprve dostanete nějaké lehké téma např. počasí, kamarád, rodina nebo představení se - aby jste se rozmluvili. Potom se přejde na popisování obrázku - máte 2 obrázky, jeden si vyberete, popíšete ho a poté srovnáte tento obrázek s tím druhým. Po obrázku následuje další řada menších obrázků, které se vztahují k určitému tématu např. sport a v pracovním listě máte vždy uvedeno co s nimi máte udělat např. říct co potřebuji k tomu určitému sportu na obrázku. Nakonec následuje téma (školní), které si sami vylosujete. Mezi nejvíce neoblíbené patří např. enviroment, human body and health... naopak mezi oblíbené patří např. food, shopping, family...
Úplným záverem je několik otázek, které vám zkoušející pokládá a vy na ně bez přípravy musíte odpovídat. Vždy se jedná o nějakou situaci např. rodiče jsou na dovolené a vy je chcete překvapit - vaším úkolem je něco vymyslit a hlavně komunikovat s učitelem o otázkách, které vám pokládá.

A můj pohled na tuhle zkoušku? Myslím si, že ji zvládne téměř každý. Není potřeba používat těžká souvětí nebo těžkou gramatiku. V pohodě si vystačíte se základy, ale samozřejmě nejvíce zde jde o slovíčka než o gramatiku.

Jak by vypadal černobílý svět

28. května 2015 v 16:29 | Veselá pesimistka |  Tématické krátké příběhy
Umíte si představit svět bez širokého spektra barev? Bez červené, žluté, modré, zelené, fialové, růžové atd. Já osobně si tohle vůbec neumím představit. Vždyť jen když se otočím po svém malém pokoji, naleznu zde širokou škálu různých barev. A představa, že tyto barvy by neexistovaly, mi trochu nahání hrůzu...

Jaký by to byl svět bez červených jahod, modré oblohy, zelené letní trávy a vůbec bez všech krásný pestrých květin, stromů a různých dalších rostlin nebo bez úžasných zvířat, které vytvořila sama příroda ve své paletě odstínů.
A vůbec...dokážete si představit svět bez duhy?! Po každém dešti, když se skrz mraky derou paprsky ŽLUTÉHO světla, doufáme, že se objeví onen barevný pruh. Jaké by to asi bylo, kdyby už lidé nemohli doufat v duhu, ale pouze v jakýsi pás směsi bílé a černé barvy,a kdybychom nemohli jíst červené jahody, ale pouze černé nebo bíle?

Jak by asi skončil svět, existující pouze ve dvou barvách? Podle mého názoru špatně. Vždyť i barvy v nás vyvolávají emoce, zlepšují nebo naopak zhoršují nám náladu a mají v sobě určitý typ energie. Jak by to funguvalo, kdyby byla jen BÍLÁ A ČERNÁ?